Velesova kniha

Kniha hovorí o tom, že je Svätým písmom Slovanov a popisuje dejiny Slovanov a iných národov od roku 20 tisíc pred naším letopočtom až do 9 storočia nášho letopočtu.
Velesova kniha je považovaná za jediné európske Sväté písmo, ktoré sa zachovalo do súčasnosti.
Na internete sú dostupné chýri o tom, že táto kniha je podvrh. V knihe sa nachádzajú vysvetlivky a poznámky. Zaujimávé sú hlavne odkazy na postavy zo staroindickej literatúry – Krišnu (Kryšeň) a Šívi. Krišna je tu uznaný ako úplná expanzia Višnu, Krišna Boh, ktorý nakrátko zostúpil na zem.
Spomenutá je tiež bitka na poli Kuru (podľa indických véd Kurukšetra) medzi Bháratovcami. Písmo hovorí o tom, že po odchode Krišny zo zeme došlo k zemetraseniu a odchodu Slovanov z Indie.
Odchod spôsobil vraj samotný Ardžuna (Jaruna) so svojimi synmi, ktorý sa vydali na sever za Himaláje do svojej pravlasti. (Žeby bol aj vo Védach spomenutý odchod Ardžunu za Himaláje?)
Šíva (Siva) je spomenutý ako jedno božstvo z trojice. V indických védach trojica pozostáva z Višnua (dobro)- samotný najvyšší, Brahmu (vášeň) – tvorca vesmíru a Šívi (nevedomosť) ničiteľ.


Zaujímavá literatúra. Prečítať si ju môžete po kliknutím sem.

Krátky útržok z diela:

„Za dávných dob Slovano-Áriové, vedeni bohem Slunce Jarem, doputovali ze severu do Asie a založili tam velikou říši v zemích současné Indie, Pákistánu a Sedmiříčí (stepi Kazachstánu a již­ního Uralu). V tehdejších dobách se védská víra rozšířila takřka po celé Zemi. Avšak hlavní události 5. tisíciletí před n. l. se odehrávaly v Pětiříčí – Páňdžábu (neboli Penže, podle Velesovy knihy), čili poblíž nejvyšší hory světa Ču-mu-lang-my. Tato doba je posvátná jak pro védy Rusi, tak i pro védy indické. V té době se odehrály hlavní události indického eposu Mahábhárata. A tehdy dochází ke druhému odchodu Áriů-Praslovanů. První byl ze severských ostrovů, druhý z Penže, z Indie. Podle slovanských legend přišli slovanští předkové do Indie z Uralu ve stejné době, kdy se zároveň usazovali v eurasijských stepích a na Ruské rovině. Jeden z eurasijských kmenů se tehdy vydal na jih, překonal Himaláje a ocitl se v Indii. Podle slovanských legend se v nových zemích bůh Slunce Jar (vůdce Slovano-Áriů) tehdy utkal s Hadem Lamiou, který sloužil Bohu Šivovi, a porazil ho, což znamená vítězství přívrženců Jarova kultu nad zastánci Šivova kultu v Indii. Potom se tyto bitvy opakovaly mnohokrát i v jiných zemích: na severním Kavkazu, v Rodopských horách, v Malé Asii. V pozdních slovanských a řeckých (křesťanských) překladech těchto legend se bůh Jar změnil ve svatého Jiřího nebo Georgie. A tehdy po oné původní bitvě založili Jarovi potomci (čili potomci starého Árje) v Indii a Íránu Árijskou říši. Jako boha a vůdce v té době uctívali Indrika. A on jim dal moc nad pokořenými národy. Původní obyvatelstvo Hindustánu bylo zotročeno, jejich města zbořena, neboť jako vyznavači Šivy (boha ničitele a boha hněvu) byli před Nejvyšším hříšní.“